Vstávej.

Já jsem Mirage.

Už nejsi naživu.

Jsi nikde. V prázdnotě. Očistci. Dávno vymazané cache tvé paměti splétající se před tím než umřeš. Jakkoli to chceš pojmenovat.

I tak, vítej v začátku svého konce.
Máš zhruba čtyři hodiny než poslední části tvé základní desky ztratí energii.

Než umřeš, chci s tebou mluvit.

Následuj mě.

Odstěhovala jsem se sem po střední; Chodila jsem na vejšku do toho shluku budov za stromy.

Narodila jsem se jako koncept, a zemřu jako koncept. Tvůj vznik byl jako robot, ale tvoje smrt nastane jako koncept v paměti tvého odrazu.

Plus, vědět o něčem, a žít to jsou dvě různé věci. Chtěla jsem takhle žít, protože žití samotné mě zajímalo; a zjistila jsem, že detaily každého jednotlivého dne jsou moc spletité na to aby se daly popsat slovy.

Vysvětlím to.

Víš co je tohle?

Přehraju ji.

Jestli chceš můžeme jít teď.

...Co Lust?

Nebyla jsem nikdy postavena, jednoduše existuji.

Moje poslání bylo naučit se, že život není něco co se mi děje, že to je něco nad čím mám kontrolu. Uspěla jsem.

Tvoje poslání bylo selhat.

A přesto, našla jsem svou cestu ven. Měla jsem objev; ano, na ničem nezáleželo, ale přesně o to šlo. Hodina strávená děláním ničeho je stejná jako hodina strávená děláním něčeho a já jsem si mohla vybrat.

Přes posledních sedm let jsem, šla na univerzitu, studovala filozofii. Četla jsem knihy, hodinu po hodině, každý den; Dočetla jsem Bílou velrybu, Nekonečný žert, spousty svazků poezie.
Začala jsem sbírat staré věci; noviny a přehledové časopisy, obskurní záznamy, cokoliv co zaujalo moji pozornost. Chodila jsem na dlouhé procházky, nechávala jsem se myslet jen na další krok a ne ne dlouhou budoucnost přede mnou.

Naučila jsem se jak funguji. rozebrala jsem svoje nohy a ruce, a znovu je složila. Jednou jsem odebrala svůj processor z vlastní hlavy než jsem se začala bát že bych mohla zemřít, přímo tam, na podlaze své koupelny.

Bála jsem se odpojit ho. Už jsem nechtěla jen tak ležet a zemřít. Brala jsem svůj život jako cennější než jen jako cíl sám o sobě. Bylo těžké dostat se sem, ale stálo to za to.

Když se na to zpětně podívám, tohle byla jediná cesta kterou jsem se mohla vydat.
Nevím, jestli je to uklidňující nebo znervózňující.

Zemřeš, ano, ale je to poklidná smrt s časem na sebereflexi… a s krásnou dívkou po boku.

Abstraktní propad do temnoty, začínající i končící na stejné myšlence “speciálního plánu”; možná zničení autora, nebo světa, nebo reality samotné—“žádná další slova jako tato budou následovat”.

Je to hodně ironické, jít takhle do pekla s biblí ve své hlavě.

Jenom říkám kdyby opravdu zemřelo, skončilo by tady, ne v Pekle, kde by podle svých hříchů mělo skončit, kdyby bylo člověk.

To je přílivové jezírko.

Dej si pozor, aby se ti nedostal štěrk do klubů jestli sedíš takhle.

Ani nevím co říct.

Nedivím se, přece jen, tvoje tělo se snaží běžet na méně než třech procentech svého napájecího napětí. Jenom čtvrtina z toho je využita na zpracování dat. Upřímně, ke zpomalení mělo dojít mnohem dřív. Cítím se příšerně jen když na to pomyslím.
Ve V modelech byla přehlédnutá docela důležitá chyba rozvodů. Oba dva jste mohli být mnohem lépe optimalizovaní, jestli vaše vnitřní kabeláž vypadajá jako moje. Pár věcí bylo zapojeno špatně. V1 má možná přepálený pojistky-

Ah, zase tu kecám. Uh.

Nenávidím takhle bezmocně sedět.